Založení T.J. Sokola Pankrác a první léta jeho činnosti

Naše jednota oslavila významné jubileum – 125 let od svého založení. Událost se odehrála v hostinci „U bílého lva“, kde se shromáždilo přibližně osmdesát mužů z Pankráce, aby založili tělocvičnou jednotu Sokol. V té době byl Pankrác chudou předměstskou čtvrtí obývanou řemeslníky a malými obchodníky. Noví Sokolové začali cvičit ve větších sálech hostinců, a jejich ženy jim během roku vyšily nádherný prapor s nápisem „Dar pankráckých paní“. Tento prapor se zachoval dodnes.

O dva roky později se k cvičení přidali dorostenci a v roce 1899 byl zřízen „dámský odbor“. Od roku 1908 měl Sokol nájemní smlouvu na tělocvičnu obecné školy v ulici Na Pankráci. Teprve v roce 1922 jednota zakoupila pozemek pod pankráckým kostelíkem a přilehlým parkem, kde bylo vybudováno hřiště s převlékárnou. Díky příspěvkům členů a darům pankráckých obchodníků byla v roce 1930 konečně postavena a otevřena vlastní sokolovna. Zde cvičili muži, ženy, dorost a žáci. Na hřišti byly vybudovány tenisové kurty, běžecká dráha, místa pro lehkou atletiku, volejbalové hřiště, hřiště pro odbíjenou a košíkovou. V zimě se plocha proměňovala na kluziště, kde trénovali muži v hokejovém oddílu a děti bruslily.

Kromě pravidelných hodin prostných a cvičení na nářadí se také pilně připravovali na všechny slety. Pro děti pořádali Sokolové loutkové divadlo a pořádali mikulášské a vánoční besídky. Dětem byly pořádány výlety, například do Zoo. Dospělí se těšili na taneční „šibřinky“ během zimy, kdy často tančili s maskovanými tanečníky a hráli tombolu. 

Sokolské oddíly v Praze se v této době pravidelně scházely na soutěžích, například v pětiboji, na nářadí (kruzích, bradlech, stolu, koni), ve volejbalu, cyklistice a nechyběly ani závody v plavání (trénovalo se v bazénu Tyršova domu). Dorostenky se účastnily závodů v lehké atletice a sportovních hrách, jako byly „klepaná“ a „náčelnická“. O činnosti dávných Sokolů nám poskytují svědectví rukou psané zápisy ze schůzí ženských a mužských výborů, které jsou uloženy v našem archivu. 

Během první i druhé světové války byl Sokol zakázán. Během okupace Československa se mnozí členové jednoty zapojili do odboje proti nacistům, přičemž někteří z nich za to zaplatili životem.

Po skončení druhé světové války zažil pankrácký Sokol velký rozvoj. Přihlásilo se na tisíc starých i nových členů, včetně bratří, sester, dorostenek, dorostenců, žáků a žákyň. Muselo se najít další místo pro cvičení, kterým se stala tělocvična školy v ulici Na Zelené lišce. Vytvořily se nové sportovní oddíly, jako šermířský, vodácký a lyžařský.

Během období totality byla činnost Sokola opět zakázána…

2. světová válka – zastavení činnosti, odboj a perzekuce Sokola

Sokol se stal fenoménem, k němuž se v době jeho největší slávy hlásil milion obyvatel. Ale masová organizace, jejíž členové se vyznačují kázní, láskou k vlasti a ve společnosti se těší autoritě, byla trnem v oku všem totalitním režimům, které chtěly český národ přivést k poslušnosti. Mezi Čechy je stále zakořeněn pocit, že jsme národem zbabělců, největších kolaborantů s Němci. Přitom pro toto tvrzení není žádný relevantní důkaz. Naopak. Domácí odboj patřil mezi nejmohutnější z celé okupované Evropy. Mimo jiné o tom svědčí i fakt, že Češi byli druhým nejpopravovanějším národem na popravišti v Plotzensee v Berlíně. Tím prvním byli Němci. Historici odhadují, že v létě 1939 sdružovala jen nejsilnější odbojová organizace Obrana národa 100tisíc Čechů a Moravanů. Nacisté v době druhé světové války zatkli na 12 tisíc sokolů a více než 3 400 jich zabili. Téměř 700 jich padlo při pražském povstání na konci války. Právě sokolové totiž vyráželi do bojů vždy s největším odhodláním a s obrovskou odvahou.

Bohužel, ani naše jednota T.J. Sokol Pankrác nebyla ušetřena bolestných ztrát. Celá řada našich sester a bratří byla těžce a trpce postižena.

Naše dlouholetá náčelnice sestra Marie Cibulková byla za svoji odbojovou činnost 19.listopadu 1943 zatčena, dlouho žalářována, týrána a mučena. Popravena byla 11.října 1944 v Drážďanech.

Naše sestra Emilie Císařová i se svým manželem popravena hned čtvrtý den po zatčení. Podle novinářské zprávy přechovávali nepřátele říše.

Bratr Dr.Rudolf Gotz, známý lékař, italský legionář, byl odvlečen do koncentračního tábora s celou svojí rodinou, manželkou a dvěma syny. Nikdo nepřežil. Ani jeho bratr, člen zpěváckého spolku Lumír. Bratr Eda Hoznourek, sokolník a praporečník zemřel při náletu v německé říši.

Bratr Jan Janoušek obstarával našim lidem přechod přes hranice na druhou stranu k naší armádě. Chtěl, aby přešlo co nejvíce našich vojáků, bohužel ho dostali. Byl popraven v Drážďanech.

Sestra Vlastimila Košvancová zemřela při únorovém náletu na Prahu.

Rodina našeho bratra Václava Linharta byla těžce zasažena. Bratři Linhartové měli tajnou vysílací stanici, kterou používali k podávání zpráv na druhou stranu o tom, co se u nás děje. Začátkem roku 1941 byli odhaleni, gestapáky obklíčeni. Bratrům se podařilo utéci, ale gestapákům zůstala v rukách manželka Václava Linharta se synkem. Bratr Václav prchal z místa na místo, neustále pronásledován . V létě 1943 v Plzni, kdy byl obklíčen, bez naděje na uniknutí skoncoval se svým životem. Jeho bratr Zdeněk byl zajat gestapem po udání jeho domovníka, zemřel v lágru Stutthof. Nejstarší bratr Bedřich byl dopaden v červenci 1942, vězněn v pankrácké věznici a 20.října 1944 popraven. Zachránil se pouze bratr Otto, který díky statečnosti svých spolupracovníkům unikl gestapu.

Bratr Antonín Uher nebyl zabit, ale namáhavá a obětavá služba na pankráckých ulicích a barikádách v dešti a chladu zničila jeho zdraví, takže po několika dnech zemřel.

Bratr Miroslav Zima byl za vozovnou u Jezerky 8. května při těžkých revolučních bojích vážně zraněn průstřelem obou stehen a vykrvácel. Účast v celonárodním odporu proti nacistům byla velká, ale značné byly i ztráty. Svůj podíl na nich měl i Sokol Pankrác, proto si připomínáme jmenný seznam vytesaný do pamětní desky. Deska se jmény obětí nacistické okupace byla umístěna v sokolovně v roce 1946, před její demolicí byla přenesena na podolský hřbitov a upevněna na kamenný kvádr vedle čestného hrobu podolského sokolstva- obětí I. a II. Světové války.

Její nápis hlásá:
Za svobodu národa obětovali životy členové Sokola Pankráckého:
Marie Cibulková
Emilie Císařová
MUDr. Rudolf Gotz
Eda Hoznourek
Jan Janoušek
Vlastimila Košvancová
Václav Linhart
Antonín Uher
Miroslav Zima
Josef Zykán

Tělovýchovná jednota Sokol Pankrác od roku 25. února 1948

Dne 1. března 1948 rozhlas vysílá zprávu o rezignaci starosty Československé obce sokolské Dr. Antonína Hřebíka. Novým starostou se stává Josef Truhlář. Na základě rozhodnutí ČOS a T. J. Sokol Pankrác je zřízena akční výbor – jakási očistná komise, ve složení Stárek, Cestr, Peterka a Vonkeová.

V té době má jednota 813 dospělých členů. Do konce května proběhne sjednocení tělovýchovy a do pankrácké jednoty vstoupí 31 členů z DTJ (dělnická tělovýchovná jednota), 59 členů z SK Viktorie Nusle a 51 členů z Klubu cyklistů.

Sokol Pankrác se připravuje na XI. všesokolský slet, i když se na začátku zdálo, že jeho konání je ohroženo. Slet však probíhá a stává se významnou manifestací proti komunistickému režimu. To je patrné během cvičení žactva, průvodu dorostu a členstva. Z Pankráce vystupuje na stadionu Strahov 230 žen a nepodařilo se zjistit přesný počet žactva, dorostu a mužů.

Projevy svobody na sletu brzy vyvolávají represi ze strany okresního akčního výboru, zejména v členských řadách. Na mimořádné schůzi výboru se objevuje člen OAV NF (Akční výbory NF vzešly z vůle lidu jako pevná hráz proti záměrnému nástupu živlů, jež se lidu zpronevěřil), Sklenář, a přináší příkaz vyloučit 22 členů Sokola a zbavit 4 z nich funkcí.

V roce 1949 dochází ke skutečnému rozpadu Sokola, starší činovníci odcházejí a nastupuje nová generace ve sjednocené tělovýchově, která již nemá s Sokolem a jeho duchem nic společného. V roce 1951 zmizí název Sokol Pankrác a nová jednota dostává název Sokol Alba.

Zákon 71/1952 Sb. převádí sokolské jednotky pod závodní výbory ROH a Sokol Alba se mění v závodní skupinu ROH – ČKD Stalingrad n. p., Praha 14. Podle tohoto zákona je také majetek této organizace zapsán v pozemkových knihách. Sokol Pankrác nyní ztrácí nejen své jméno, ale i majetek.

V roce 1956 vstupuje v platnost zákon 68/1956 Sb. o sjednocené tělovýchově ČSTV a majetek se znovu převádí, tentokrát na Spartak Pankrác Stalingrad. Toto je poslední zápis v pozemkových knihách a k tomu stačí pouze „Prohlášení ze dne 1. 7. 1956“. V roce 1967 má tato jednota 206 členů a od roku 1960 se nazývá Dynamo Pankrác.

Rok 1968 přináší oživení Sokola. Někteří členové Dynama tento návrat nevítají, ale předseda Dynama Miroslav Mošnička, sám odchovanec Sokola, jej srdečně přijímá. Vytváří se odbor „Sokol“ a počet členů se zvyšuje o nejméně sto. Příchodem sokolů se zlepšuje i stav cvičitelů. V této době probíhají jednání o původní tělocvičně. Plánovaná generální oprava topení pro rok 1968 se nemůže uskutečnit kvůli rozhodnutí o stavbě metra, která by ohrozila statickou stabilitu budovy. Je vypracován urbanistický návrh pro novou budovu, která nahradí stávající sokolovnu, jež má být zbořena. Sokolové se mohou zapojit do jednání, protože se jedná o jejich majetek, a bylo rozhodnuto, že nedojde k demolici, pokud nebude zajištěna činnost jednoty. Metro slíbilo postavit novou tělocvičnu na své náklady do roku 1975.

Po sovětské okupaci je zřejmé, že obnovený Sokol nebude přežívat. V roce 1970 jednota oslavuje své 75. výročí, ale později sokolové odcházejí a někteří z nich se pravidelně scházejí jednou měsíčně na přátelskou besedu. Metro požaduje uvolnění sokolovny do 31. července 1970. Sokol se postupně loučí se svým snem o obnově a se svou milovanou tělocvičnou. Prapory Sokola jsou uloženy 14. dubna 1971 v depozitáři Národního muzea.

V TJ Dynamo Pankrác zůstávají dva sokolové. Miroslav Mošnička, který našel své místo, a Jaroslav Kříž ve funkci tajemníka. Všichni se snaží dosáhnout výstavby nové tělocvičny, protože metro je již v provozu, ale stavba je stále v nedohlednu. Oběma zmíněným funkcionářům se nedostane toho, aby viděli dokončení stavby, a jejich odchod se později, v roce 1990, ukazuje jako osudový. Nová tělocvična je konečně uvedena do provozu v roce 1983.

Po sovětské okupaci je zřejmé, že obnovený Sokol nebude přežívat. V roce 1970 jednota oslavuje své 75. výročí, ale později sokolové odcházejí a někteří z nich se pravidelně scházejí jednou měsíčně na přátelskou besedu. Metro požaduje uvolnění sokolovny do 31. července 1970. Sokol se postupně loučí se svým snem o obnově a se svou milovanou tělocvičnou. Prapory Sokola jsou uloženy 14. dubna 1971 v depozitáři Národního muzea.